Mých 10 let v Bavorsku ve 120 vteřinách

Koncem září to bylo přesně 10 let, co jsem zabalila kufr a odstěhovala se ze své rodné Prahy do Mnichova. Nechtělo se mi. Ale jak se říká: „Za láskou šel bych světa kraj.“

V Praze jsem učila němčinu. Jenže co mám dělat s němčinou v zemi, kde jí mluví přes 80 milionů lidí? To mi bylo jako učitelce němčiny vskutku záhadou.

To jsem ale netušila, že mě již brzy bude čekat velké překvapení. Vedle babysittingu, kterým jsem si zpočátku přivydělávala, jsem začala pracovat v organizaci pro děti a mládež. Dělala jsem s dětmi po škole domácí úkoly a tvořila pro ně program v Jugendzentrum, kde se každé odpoledne setkávaly. A protože jsem dokázala němčinu vysvětlovat líp než sami rodilí mluvčí, zeptali se mě na základní škole ve vedlejší čtvrti, jestli bych nemohla jako asistentka učitele místní paní učitelky v hodinách němčiny podporovat. Wow. Nevěřila jsem svým uším. „Já jako nerodilý mluvčí?“ Přiznám se, že jsem se v tu chvíli fakt plácala po rameni.

Všichni kolem mi stále říkali, jaký mám krásný job. Jenže já to tak vůbec neviděla. Toužila jsem totiž učit němčinu mladistvé nebo ještě lépe dospělé.

V roce 2013 jsme s mým mužem slavili nádhernou česko-německou svatbu a rok na to se přestěhovali do Norimberka. Chtěli jsme být blíž našim rodinám a také jsme nechtěli platit astronomické částky za nájem a celkově život v Mnichově. „Když jsem dokázala učit němčinu německé děti na základce, tak to dokážu i na vyšším typu školy.“, říkala jsem si.

A tak jsem se počátkem roku 2015 ucházela o pozici učitelky na středním odborném učilišti. A hurááá! Dokázala jsem to. Zase můžu učit němčinu. Ujala jsem se historicky první třídy uprchlíků, azylantů a cizinců na Berufsschule v Neumarkt in der Oberpfalz. A i když to byla fuška, byla jsem po dlouhé době opět ve svém elementu a mohla pomáhat (téměř) dospělým lidem naučit se jazyk, který miluju tak, aby u toho zářili.

A co víc. Poslední školní rok – až do července tohoto roku – jsem učila němčinu dokonce i německé rodilé mluvčí. A přiznávám, nebylo to jen tak. Každé pondělí ráno, když jsem si před třídu budoucích sestřiček pánů zubařů stoupala, mi nervozitou srdce div nevyskočilo z těla. Ale tu hrdost, že jsem to zvládla, cítím do teď.

Ke konci roku 2016 jsem se stala maminkou malého Antonína a s mou novou rolí se (jak to vnímám u spousty žen kolem sebe) najednou měnil i můj pohled na mou dosavadní práci. Věděla jsem, že chci učit lidi, kteří si více váží mých zkušeností, mého času a mé osobnosti než jak tomu bylo u mladistvých.

Na školu jsem se v září 2018 zase vrátila, ale současně začala tvořit facebookovou komunitu lidí „Kouzlo němčiny„. Chtěla jsem kolem sebe lidi, kteří jsou němčinou nadšení, baví je a cení si mých příspěvků z denního života v německém prostředí a oceňují i mé ručně kreslené skečnouty. Mé přání se plní a komunita báječných lidí se stále rozrůstá.

Po dlouhých přípravách jsem se na začátku tohoto roku konečně odvážila s učením němčiny online oficiálně začít. Mé nadšení mě stále neopouští. Ba naopak. Tolik se toho od svých studentů dozvídám a učím a zároveň se nepřestávám tetelit blahem, když vidím, jak se oni v němčině zlepšují a doslova mi září před očima.

Bylo to 10 neskutečně intenzivních let. Musela jsem x-krát překonat samu sebe, spoustu úspěchů si doslova vybojovat. Ale víte co? Šla bych tu cestu znova.